„Napsal jsi mi, že se mi někdy koukneš na stránky, a ještě jsi to neudělal,“ podobné zprávy dostávám někdy i dvakrát denně. „Proč bys to nemohl udělat, když celé dny sedíš jen u počítače a nic neděláš?“ Takto se mě zeptala minulý rok jedna spolužačka, když jsem slušně odmítnul jednu práci jiné spolužačky. Co na to říct?
Mým velikým zájmem bývalo fotografování. Pobíhal jsem po světě s fotoaparátem a večer jsem poté snímky ukládal do složek podle toho, co na té dané fotografii bylo. V tématicky srovnaných složkách se později jakákoli fotografie snadno hledala, přestože celkový počet složek dávno překročil tisícovou hranici. Všechno jsem stíhal a práce na počítači mě velice bavila. Všechno mělo svůj řád.
Souběžně s počátky fotografováním jsem se začal zajímat o tvorbu webu. Neskončil jsem jako spousta lidí u tvorby v wysiwyg editorech, ale pokračoval jsem celkem rychle díky četbě knih i internetových tipů. Velice mě to bavilo. Byla to oblast, ve které jsem mohl stále hledat informace, jak jsem postupoval ve vývoji.
Postupně jsem si uvědomil, že moje vědomosti mohou i někomu pomáhat. O letních prázdninách 07 jsem trávil opravdu mnoho času u počítače. Pod různými nicky jsem poskytoval informace na spoustě diskusních fór nejen o tvorbě webu ale i o jiných oblastech, v nich jsem měl nějaké zkušenosti. Nechtěl jsem si dělat reklamu, používal jsem různá jména, aby nikdo nevěděl, že tím, kdo mu pomáhá jsem já. Prohlížel jsem zdrojové kódy všech, kdo o to požádali, psal jsem kritiky a hodnocení obrovského množství blogů a webových stránek, na požádání jsem dokonce psal i rozsáhlé návody pro ty méně chápavé. :-) Tyto prázdniny jsem skutečně v tomto oboru nezahálel, skoro každý sen jsem napsal okolo třiceti příspěvků do diskusí a odpovídal tak na pět e-mailů. Tato práce v oblíbeném oboru mě velice bavila, rád jsem pomáhal ostatním. Ve vytrvalosti mě navíc posilovala jedna osoba, která mi posílala moc hezké e-maily a kterou jsem měl velice rád (a mám rád stále, ale to je jedno). Internetová komunikace mi nahrazovala skutečné osobní rozhovory. A bylo to také mnohem lepší než reálný rozhovor. Na psaný text jsem mohl odpovědět v době, kdy jsem na to měl tu správnou náladu a informace ověřeny.
Ale po prázdninách nastal zlom. Po nástupu do školy jsem si uvědomil, že to takto dál nejde, práce mi stále narůstala a já naprosto nestíhal, co jsem slíbil, že někdy udělám, až budu mít čas. Najednou jsem zjistil, že škola a moje práce nejdou dohromady. A tehdy jsem se rozhodl tomu udělat konec. Počet příspěvků jsem snížil o 100% a i na osobní zprávy jsem odpovídal jen tak na půl slova, jen abych měl pokoj. No, to už mě tolik nebavilo...
Práci na počítači jsem také maximálně omezil, protože se moje častá přítomnost u počítače (ale ve světovém měřítku to nebylo tak moc. 4 hodiny o prázdninách a dvě hodiny ve „školní“ den není zas tak moc) se nezamlouvala mé mamce.
Nechtěl jsem se ale od komunikace s ostatními úplně odstranit. Moc rád píši e-maily i kratší zprávy. Mě nebaví jen sedět doma! Pomalu jsem se začal vracet na webová fóra, ale už jsem se držel zkrátka.
Práci na počítači už slibuji jen známým. A to ještě s termínem neurčeným.
Jsem velice zaneprázdněný a absolutně nestíhám vyhovět všem požadavkům na mě kladených.
Tímto se omlouvám tedy všem, jejich „brigádu“ musím odmítat. Pracuji na počítači zadarmo a jediné, co mi to přináší, je dobrý pocit.
Úplně jsem přestal fotografovat, přestal jsem upravovat fotografie, omezil jsem spoustu koníčků, ale i kdyby den měl padesát hodin a já mohl celou tu dobu strávit prací na „kompu“, potřeboval bych dva roky, abych dodělal to, co bych dodělat chtěl...