Na internetu se objevila spousta článků, kde se jejich autoři snažili odhalit viníka odpovědného za současný nedostatek česnekové sadby. Mým cílem není na nikoho ukazovat, spíše bych chtěl čtenářům podat dob minulých, abych tím vysvětlil, jak jsme se vlastně do současné situace dostali. Vezměme to pěkně postupně.
Na začátku devadesátých let změna politické situace umožnila vzniknout soukromým firmám, které se mohly specializovat na produkci kvalitní česnekové sadby. To však nebyla jediná změna, ke které došlo. Uvolněním hranic se sem velice snadno začala dostávat sadba zahraniční. I v menších městech začaly růst supermarkety nebo aspoň diskontní prodejny velkých řetězců. Ty si mohly vybrat – buď budou prodávat kvalitní český česnek od místních pěstitelů, nebo daleko levnější česnek z ciziny, který ovšem postrádal kvality zdejších odrůd.
Zákazníci těchto obchodů si mohli vybrat. Buď budou do svých jídel shánět kvalitní suroviny, nebo si mohou zvolit ty několikanásobně levnější – dovezené. Poptávka zněla jasně: „Chceme to levnější!“ Vždyť ten čínský česnek není tak špatný, zvlášť když je třikrát levnější. Je sice méně ostrý, ale „navalí“ se ho do polívky dvakrát tolik a nikdo nic nepozná…
A tak se stalo, že o český česnek nikdo neměl zájem. S nadsázkou se dá říct, že pěstitelé se česnekem zabývali, snad jen aby měli radost z vlastní práce. Obchodní řetězce s dovozy z Číny likvidovaly místní zemědělce. Ale koho by to zajímalo, že? Co je levnější, je lepší.
Jen hrstka pěstitelů věřila v lepší zítřky. Abych dodal svému příspěvku dramatičnost, mohl bych zmínit, že se tajně scházeli na půdách svých stodol a tajně doufali, že čas, kdy jejich práce bude někým ceněna, jednou přijde.
Ten čas přišel. Možná trochu oklikou, možná trochu nečekaně. Česká republika vstoupila do Evropské unie. Mám sto a jeden důvod, proč EU nemám rád. Ale tohle se jim povedlo. Představte si to třeba tak, že včele EU je hrozně moc úředníků. Ty však musí někdo platit. Protože peněz je málo, musí se hledat nějaká cesta, jak k nim přijít. Ta cesta vedla z Číny. Úředníci z Unie viděli, že sem jezdí kamiony česneku. Nebudu se tím dál patlat, zvýšilo se clo, což mělo za následek výrazné zvýšení česneku z Číny.
Vraťme se tedy do obchodu. Nyní si zákazník může vybrat. Buď si koupí poměrně drahý česnek z Číny, nebo… Nebo si nekoupí nic. Tehdy názor kupujících byl jasný: „Chceme čínský česnek, je lepší než nic!“
Léta plynula a lidé si pochutnávali na čínském česneku, který je ostrý jako brambory a má pachuť jako podrážka boty. (To je jen můj tip, netestoval jsem to.)
Pak se objevil novinář, který okusil český česnek. Pusa ho ještě pálila, když napsal pořádně ostrý článek o tom, že vlastně existuje i česnek místní. A že to je vlastně bomba.
Znáte média. Jakmile se na některém z nich objeví článek s nějakým zajímavým tématem, za pár dní musí být i v těch dalších. Novináři po večerech baštili české odrůdy a pak psali o jejich skvělých kvalitách.
Znáte lidi. Lidé o čem čtou, to chtějí. Vyrazili do supermarketů, místních smíšených zboží i do železářství. Co vám budu povídat. Český česnek nebyl však nikde. I tehdy byl názor zákazníků zcela jasný: „Chceme jedině český česnek! A to za jakoukoliv cenu! Ten čínský sajrajt se nedá jíst!“ A tím se dostáváme do dnešních dnů. Sami vidíte, že cesty Páně přes lány česneku jsou nevyzpytatelné.